Před třemi roky jsem o koloběžkách neměla téměř vůbec žádné povědomí, maximálně to, že existují. V roce 2019 jsem měla poprvé možnost vyzkoušet koloběžku, ovšem dětskou. I tak jsem zjistila, že je možné na takové koloběžce ujet bez větších problémů 30 km.
Za necelé dva měsíce po mé první jízdě jsem obdržela darem koloběžku Kostka Twenty (děkuji). Oproti dětské koloběžce to bylo už jiné svezení. Chvíli mi trvalo, než jsem si zvykla na nízké stupátko. Obrubníky, kameny, kořeny a výmoly mi to daly ze začátku značně pocítit, ale vše je jen otázka zvyku. Zjistila jsem, že se dá na takovém stroji jet i přes 60 km, a to i v lehčím terénu. Chápu, můžete namítat, že se na ní dá ujet klidně i sto kilometrů ne-li víc, ale to už je jaksi mimo moje možnosti. Cílem je cestu si užít, nikoli se zničit.
Díky Průvodci koloběhem a především firmě Kostka jsem v dubnu letošního roku získala v rámci spolupráce zapůjčení koloběžky Kostka Tour Max G6. (krásná, zelená Satin kiwi 1) Oproti modelu Twenty, který, jak název napovídá, je opatřen koly o průměru 20 palců, má tento stroj přední kolo větší a to 26 palců. Jízda je mnohem stabilnější a pohodlnější. Samozřejmě i Tour Max má své limity, především, co se týká přepravy. Mám sice velké auto, kam bez problémů naložím i čtyři koloběžky, ale někdy je potřeba se od auta vzdálit a nechci, aby koloběžka byla na očích. I přes tmavá skla není úplně možné stojící koloběžku ukrýt.
Rozvinul se tedy nápad pořídit další stroj. Tentokrát se jednalo o koloběžku Tour Max Fold, což je v podstatě skládací verze modelu Tour Max. Tuto koloběžku dám pohodlně na dno kufru auta, případně ji ještě zakryji dekou. Složení i rozložení je hotové za pár minut. Jako úžasnou věc hodnotím vak, ve kterém lze koloběžku pohodlně přepravovat, přenášet a uskladňovat.
Aby těch koloběžek nebylo málo, jednou jsme si s přítelem udělali výlet na Lipno, konkrétně na Stezku v korunách stromů. Tam si můžete zapůjčit terénní koloběžky a užít si dvacetiminutový sjezd. Původně jsem si myslela, že si přítel pořídí taky skládačku, protože je praktická, ale ne. Bylo rozhodnuto. V úvahu připadá pouze koloběžka pro pořádný chlapy. Nepomohlo ani vysvětlení, že k takové koloběžce by potřeboval psa, aby ho tahal. Můj téměř dvanáctiletý vlčák už to nevytrhne a jeho čtrnáctiletý australský ovčák bohužel taky ne.
Nicméně jsme si oba pořídili další stroj - Kostka Mushing. Zjistili jsme, že se na ní dá jezdit i bez psa, jen se trochu víc nadřeme. Tento stroj je podstatně těžší a pochopitelně má pro terénní jízdu i vyšší stupátko, tím pádem je jiný i odraz. Pokud ale jedeme z kopce, klidně po polňačce, nastavitelná odpružená vidlice a kotoučové brzdy tuto „dřinu“ skvěle kompenzují. Zážitek ze sjezdu je vskutku parádní. Po jedné loňské, listopadové jízdě na Twenty okolo Baťova kanálu, jsem získala cennou zkušenost, na základě které jsem se rozhodla opatřit koloběžky oběma blatníky. Pokud nechcete jezdit s bahnem za ušima, doporučuji udělat totéž. Možná se ptáte, proč jich mám tolik, když je pořádně nemohu využít.
Mám spoustu přátel, kteří si koloběžku buď nemohou dovolit nebo se o ní teprve rozhodují. Čím víc koloběžek je k dispozici, tím víc nás může vyrazit na výlet. Vždy si to přes veškerá úskalí užijeme, což je patrné i z našich krátkých videí na PK YouTube Výleťáci na kolobkách. Máme na co vzpomínat a o tom náš koloběh je!
